Jméno této rosely je odvozeno od pana Pennanta, který tento exemplář
zastřelil a následně poslal anglickému zoologu Lathamovi. Ten ho popsal
a pojmenoval po dárci. Ornitolog a spisovatel Joseph Forshaw uznává u
rosely penanta tři zeměpisné formy – elegans, melanoptera a nigrescens.
Tento ptačí druh žije ve východní a jihovýchodní Austrálii od Athertonské plošiny po jihovýchodní Jižní Austrálii a Klokaní ostrov. Byla vysazena také na ostrově Norfolk v jižním Pacifiku. Australané ji znají pod názvem Crimson Rosella. Je ptákem vlhkých a polovlhkých pobřežních lesů a krajin od mořského pobřeží po nejvyšší hory. Byla zjištěna i ve výšce 1625 metrů na Mount Bellenden Ker v Queenslandu a Forshaw ji viděl dokonce na Mount Kosciusko ve výšce 1875 metrů. Vyskytuje se ve velmi rozličných oblastech. Jsou to tropické a teplé pralesy, hustě zalesněné horské rokliny s porostem kapradí, na stromech vroubících vodní toky a v menším množství v otevřených lesích a zúrodněných polích. Často zalétá do parků, zahrad a ovocných sadů. Ve všech oblastech je rosela penant hojná a často se jich dost objevuje i v okrajových předměstích velkých měst Sydney, Melbourne a hlavního města Canberry. Bílí přistěhovalci neustále mýtí lesy a způsobují lokální ústup těchto ptáků. Jejich původní teritorium obsazují rosely pestré, kterým tyto mýtiny vyhovují. V Queenslandu a Novém Jižním Walesu není chráněna zákonem, protože páchá škody v ovocných sadech. Úředníci však zapomínají na skutečnost, že ptáci ještě před sklizní sbírají na stromech housenky, larvy a škodlivý hmyz a tím jsou také užiteční. Mladí ptáci se shlukují v hejna, staří zůstávají v párech nebo malých skupinách o 4 až 5 jedincích. Na rozdíl od papoušků z horských a suchých krajin hledá potravu po celý den. Obvykle je spatříme na zemi nebo ve vrcholcích stromů, jak hledají semena. Nejsou plaší, můžeme se k nim přiblížit docela blízko. Jen v nejteplejších letních dnech sedí mezi listy eukalyptů, jemně štěbetají nebo uštipují větvičky a listy, Létají obvykle těsně nad zemí a klouzavým letem se zvedají do korun stromů. Při dosednutí rozevírají ocasní péra. Jejich volání je tříslabičné, hrdelní a pískavé se zvyšující stupnicí. Pokud je vyplašíme, vydávají sérii pronikavých kovových skřeků. Při hledání potravy obvykle jemně štěbetají. Žadonivé volání mladých je opakované čů–čů–čů.
Rosela penant se živí semeny trav, keřů a stromů, zvláště eukalyptů, dále plody, bobulemi, nektarem, hmyzem a jeho larvami. Hnízdní sezóna trvá od září do ledna nebo února. Hnízda najdeme většinou v dutých větvích nebo kmenech eukalyptů v různých výškách. Používají je i několik let, nesmí však být při hnízdění rušeni. Skutečný rozmach chovu těchto papoušků nastal v České republice přibližně před čtyřiceti lety. Dovoz chovných jedinců se uskutečnil z tehdejší Německé demokratické republiky.
Ploskoocasí papoušci jsou částečně odolní proti mrazu. Nalezneme dostatek příkladů pro úspěšný chov při celoročním pobytu ve venkovní voliéře. Je však lepší, když tyto voliéry mají krytý prostor bez průvanu, který mohou podle libosti navštěvovat. V zimním období je do tohoto krytého prostoru na noc uzavřeme. Bývá dobrým zvykem, že pět metrů dlouhá voliéra plynule navazuje na zděnou stavbu, která má uvnitř malou voliéru, krmnou chodbu a sklad krmiv. Z rodinného domu může být do zděné stavby zavedeno ústřední topení. K zateplení lze použít také infrazářič. Za třeskutých mrazů se zde budou cítit dobře a nenastane omrznutí prstů. Šířka voliéry by měla být alespoň 1,5 m a výška 2 m. Větší výška znesnadňuje odchyt ptáků s pomocí lapače motýlů. Varuji chovatele před použitím lapače s neprůhlednou látkou. Papoušci se okamžitě dostanou do stresu a může dojít až k zástavě srdce a úhynu. Dodržujeme zásadu, aby ve voliérách vedle sebe nesousedili nejen penanti, ale ani žádní papoušci rodu Platycercus.
Tento ptačí druh žije ve východní a jihovýchodní Austrálii od Athertonské plošiny po jihovýchodní Jižní Austrálii a Klokaní ostrov. Byla vysazena také na ostrově Norfolk v jižním Pacifiku. Australané ji znají pod názvem Crimson Rosella. Je ptákem vlhkých a polovlhkých pobřežních lesů a krajin od mořského pobřeží po nejvyšší hory. Byla zjištěna i ve výšce 1625 metrů na Mount Bellenden Ker v Queenslandu a Forshaw ji viděl dokonce na Mount Kosciusko ve výšce 1875 metrů. Vyskytuje se ve velmi rozličných oblastech. Jsou to tropické a teplé pralesy, hustě zalesněné horské rokliny s porostem kapradí, na stromech vroubících vodní toky a v menším množství v otevřených lesích a zúrodněných polích. Často zalétá do parků, zahrad a ovocných sadů. Ve všech oblastech je rosela penant hojná a často se jich dost objevuje i v okrajových předměstích velkých měst Sydney, Melbourne a hlavního města Canberry. Bílí přistěhovalci neustále mýtí lesy a způsobují lokální ústup těchto ptáků. Jejich původní teritorium obsazují rosely pestré, kterým tyto mýtiny vyhovují. V Queenslandu a Novém Jižním Walesu není chráněna zákonem, protože páchá škody v ovocných sadech. Úředníci však zapomínají na skutečnost, že ptáci ještě před sklizní sbírají na stromech housenky, larvy a škodlivý hmyz a tím jsou také užiteční. Mladí ptáci se shlukují v hejna, staří zůstávají v párech nebo malých skupinách o 4 až 5 jedincích. Na rozdíl od papoušků z horských a suchých krajin hledá potravu po celý den. Obvykle je spatříme na zemi nebo ve vrcholcích stromů, jak hledají semena. Nejsou plaší, můžeme se k nim přiblížit docela blízko. Jen v nejteplejších letních dnech sedí mezi listy eukalyptů, jemně štěbetají nebo uštipují větvičky a listy, Létají obvykle těsně nad zemí a klouzavým letem se zvedají do korun stromů. Při dosednutí rozevírají ocasní péra. Jejich volání je tříslabičné, hrdelní a pískavé se zvyšující stupnicí. Pokud je vyplašíme, vydávají sérii pronikavých kovových skřeků. Při hledání potravy obvykle jemně štěbetají. Žadonivé volání mladých je opakované čů–čů–čů.
Rosela penant se živí semeny trav, keřů a stromů, zvláště eukalyptů, dále plody, bobulemi, nektarem, hmyzem a jeho larvami. Hnízdní sezóna trvá od září do ledna nebo února. Hnízda najdeme většinou v dutých větvích nebo kmenech eukalyptů v různých výškách. Používají je i několik let, nesmí však být při hnízdění rušeni. Skutečný rozmach chovu těchto papoušků nastal v České republice přibližně před čtyřiceti lety. Dovoz chovných jedinců se uskutečnil z tehdejší Německé demokratické republiky.
Ploskoocasí papoušci jsou částečně odolní proti mrazu. Nalezneme dostatek příkladů pro úspěšný chov při celoročním pobytu ve venkovní voliéře. Je však lepší, když tyto voliéry mají krytý prostor bez průvanu, který mohou podle libosti navštěvovat. V zimním období je do tohoto krytého prostoru na noc uzavřeme. Bývá dobrým zvykem, že pět metrů dlouhá voliéra plynule navazuje na zděnou stavbu, která má uvnitř malou voliéru, krmnou chodbu a sklad krmiv. Z rodinného domu může být do zděné stavby zavedeno ústřední topení. K zateplení lze použít také infrazářič. Za třeskutých mrazů se zde budou cítit dobře a nenastane omrznutí prstů. Šířka voliéry by měla být alespoň 1,5 m a výška 2 m. Větší výška znesnadňuje odchyt ptáků s pomocí lapače motýlů. Varuji chovatele před použitím lapače s neprůhlednou látkou. Papoušci se okamžitě dostanou do stresu a může dojít až k zástavě srdce a úhynu. Dodržujeme zásadu, aby ve voliérách vedle sebe nesousedili nejen penanti, ale ani žádní papoušci rodu Platycercus.